THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Letošní, již osmnáctý, ročník nejextrémnějšího hudebního festivalu na světě posunul v mnohém svoje hranice. Nejviditelnější to bylo první den, kdy v rámci pokoncertní freakshow vystoupil autodestrukční klaun, který se hluboko zaryl do paměti všem, jenž viděli jeho show. Další mezník byl i v tom, kolik krve proteklo festivalem. Nebo v tom, kolik bubeníků zahrálo se zlomenou nohou. Ačkoliv počasí bylo zakaboněné krom posledního dne, nasmál jsem se v těch čtyřech dnech více, než se nasměju za celý rok.
Dramaturgie a hudba.
Žánrově vymezený nultý den, který byl v rytmu wrestlingové zábavy, se velmi povedl. Největší kapela soupisky, kterou jsou SODOM, mě svým koncertem doslova nadchla, stejně jako kapely, které Čurby dotáhl z těch nejexotičtějších koutů světa. V tomto ohledu festival doslova opanovaly čtyři bandy z Japonska, o kterých následně mluvili všichni. PALM a SPEED!! NOISE!! HELL!! se postarali o ty nejdivočejší sety, MELT BANANA o nejtanečnější crossover v historii festivalu. Mnohdy mrmlám ve stylu „moc goregrindu“, „moc death metalu“, „moc crustu“. Letos nic takového. Čurbymu se povedl velmi vyrovnaný program, který musel uspokojit všechny.
Mé TOP6: SODOM, EAT THE TURBOBUCKLE, PALM, VENOMOUS CONCEPT, SPEED NOISE HELL, MELT BANANA.
Areál, distra, jídlo a zázemí
Vlastně nic nového, ustálená klasika. Ono v areálu toho moc nového asi vymyslet nejde. Takže ráno kafe a limonády v Café Kafka, následně Česnečka, případně vegeguláš „u Matěje“, vynikající krémové polévky v Kabinetní kantýně a zelný placky od Kršňáků. Zajímavé zpestření byl pro mě doteď neobjevený stánek s Mexikánou, což je hodně peprný drink, na který jsem dřív jezdil do Berlína nebo Drážďan.
Tím hlavním ale, jako vždy, byli lidé a neopakovatelná atmosféra. Takže co se letos dělo mimo scénu a kepely?
Červená Karkulka samozřejmě jezdila na krokodýlovi:
Lidi hráli na air guitar:
Před koncertem BRUJERIA proběhla soutěž o největší sombréro:
Soutěž pískal lišák:
Kdybyste hledali Santa Clause, bývá na Obscene Extreme v první řadě a dobře se baví:
Samozřejmě se stagedivovalo:
Za scénou byla k vidění Drákulovo neteř Fialka:
Ačkoliv mnozí tvrdí, že už vymřeli, tak nejčastějším zvířátkem pod scénou byl Jednorožec:
Řešily se i rodičovské věci u OEF crew, například přezouvání dětí:
Vnučka slovutné Dolly Buster jezdí pravidelně:
K vidění byla samozřejmě neuvěřitelná přehlídka kérek:
Samostatnou módní disciplínou byly hnědé klobouky:
...klobouky byly samozřejmě i penisové:
...a nejen klobouky:
Vždy potěší nejmladší generace:
Ale i nápady jak z receptáře byly k vidění, třeba nová generace selfí tyčí:
V publiku byly čarodějky i zombíci:
Pár deštivých modelů ze scény:
Rozbahněný areál v první den:
Momenty z opravdu výživné disco tablesurf afterparty nultý den:
Také bylo k vidění mnoho duchovních všech možných pohlaví:
Všeříkající kérka:
Jako každý rok proběhla škola stagedivingu pro nejmenší, kde asistovali OEF crew:
U trdelnického stánku probíhala soulož s jízdním drakem
Mezi nejdotaženější masky se jako vždy mohl zařadit Batman:
Kanada padla:
Set domácích SPASM byl opravdu vděčný na focení:
Kolečkových křesel bylo k vidění hned několik:
K vidění byla samozřejmě i Obscénská klasika:
Barvismus se netoleruje, jezdí sem modří, zelení, žlutí, růžoví, ...
Staří i mladí:
Speciální módní část bych věnoval taškám a batohům:
A když se nehoukalo, hrálo se:
Poslední přání za všechny Obsíňáky:
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.